Jak bylo v blázinci a co mi to dalo

Bylo to strašný a úžasný. Za cenu mnoho pláče a utrpení (hlavně ze začátku) jsem dostala víc, než v co jsem vůbec mohla doufat. Ale pěkně od začátku...

Do Horních Beřkovic mě poslala má psychiatračka, u které se léčím se středně těžkou depresí a sociální fobií. Už mnohokrát předtím jsem si říkala, že by možná hospitalizace byla prospěšná, tak jsem na to kývla, přestože jsem vůbec nevěděla, co mě čeká. Byla jsem pochopitelně hrozně nervózní, nenáviděla se za to, že jsem souhlasila a doufala, že pro mě nebude místo... Ale sedmého března mi zazvonil telefon a sympatický hlas řekl, že za týden mám v dopoledních hodinách přijet. Tím mi začalo týdenní peklo, kdy jsem nevěřila, že tam fakt jedu - a musela naráz zařizovat miliardu věcí jako je škola, úřad práce, lékaři...

Nicméně jsem nastoupila. A bylo to horší, než jsem si to představovala. Lidé byli fajn, ale režim se mi zdál velmi přísný, program náročný, sestřičky nesympatické a hlavně jsem prostě chtěla domů, protože jsem vůbec nebyla zvyklá být mimo něj. První noc jsem probrečela... A pár dalších nocí vlastně taky. Pak se to postupně zlepšilo, ale po dvou týdnech jsem stejně primářovi oznámila, že chci odejít a už jsem málem podepisovala reverz, ale psycholog mě přemluvil, abych zůstala ještě tři dny a pokud si to nerozmyslím, půjdu tak. Tak jsem zůstala - a to až do konce svého devítitýdenního pobytu. A dobře jsem udělala.


Na začátku léčby se každý představuje, říká, s čím příšel a co od léčby očekává. Já jsem řekla, že očekávám, že se trochu naučí komunikovat s lidmi, protože mám sociální fobii a vůbec nedokážu mluvit, a že se naučím dodržovat nějaký režim, protože pět let předtím jsem jen byla doma, vstávala v poledne, dny trávila u počítače a nedělala VŮBEC NIC. To se kupodivu stalo - naučila jsem se mluvit i s autoritami, našla jsem skvělé přátele - hlavně úžasné kamarádky Páťu a vílu Amálku (ona tak vážně vypadá! tak jí tu tak na tomto blogu budu říkat :), získala sílu ke kontaktování svých starých přátel, se kterými jsem dřív trávila čas, ale pak kvůli depresi přestala... A to je nedocenitelné, že mám zase po letech samoty kolem sebe lidi, které mám ráda a oni mají rádi mě. Neumíte si představit, jak skvělé to pro člověka trpícího osamělostí je.

Začala jsem se i věnovat věcem, které mě dřív těšily, ale taky jsem je přestala dělat - protože jsem nějak poslední roky už nedokázala pociťovat radost. Nevím jak, ale tam jsem se to zase naučila. Začala jsem hrát na flétnu, vrátila jsem se do skauta, začala plnit Cenu vévody z Edinburghu, začala zase číst dobré knihy, chodit ven, začala jsem se líčit...

To souvisí s tím, že mám nyní mnohem víc energie. Předtím jsem leckdy nedokázala vstát z postele, bylo pro mě hrozně namáhavé i sedět u toho  počítače, nedokázala jsem chodit nakupovat a dělat ty běžné věci, prostě jsem byla naprosto vydeptaná a vyčerpaná. Za zlepšení tohoto mohou asi hlavně léky, ale hospitalizace také velice pomohla.

Ještě nedávno jsem se naprosto nenáviděla. Není to jen tak, že bych trpěla nízkým sebevědomím, já jsem si vážně připadala vyloženě odporná, jako červ, který si vůbec nic nezaslouží a jen ostatním škodí. I to se změnilo. Ne že bych se měla ráda, ale tak nějak jsem si tam uvědomila, že jsem plnohodnotný člověk, který má co lidem dát (a co od nich získat). To je také obrovská změna.

A v neposlední řadě se změnil můj náhled na budoucnost. Já jsem se poslední roky vážně bála, že jednou skončím jako bezdomovec úplně na dně. Nechodila jsem do školy, nebyla jsem schopná pracovat, nedokázala jsem nic, neměla jsem žádný příjem a nikoho, kdo by mi v krizi pomohl. Teď už to vidím nadějněji a věřím, že si jednou najdu normální práci a že dokážu vystudovat. Snad se mi někdy podaří i mít rodinu.

Když to všechno shrnu, těch devět týdnů v Horních Beřkovicích mi úplně změnilo život a já jsem za tu příležitost léčit se tam neskutečně vděčná. Ne všichni to tak měli, někteří lidé v průběhu léčby odešli, někteří zůstali, ale říkají, že jim to nepomohlo. Já jsem z těch šťastnějších a myslím, že hospitalizace pomůže všem, co mají nějaké konkrétní očekávání od léčby a dokáží se do léčby zapojit a aktivně na sobě pracovat. Koneckonců, to je vždycky to nejdůležitější - všichni si musíme uvědomit, že změnu za nás nikdo neudělá, ale musíme my sami...