středa 31. května 2017

Už dva týdny volná - jak žiju po propuštění?

V blázinci běží čas úplně jinak. První tři dny se mi hrozně táhly a připadalo mi, že tam jsem už věky. Pak to začalo naopak neuvěřitelně ubíhat, nevěřila jsem vlastním počtům, když jsem si říkala, že už tu jsem tři nebo čtyři týdny... Připadalo mi to, jako bych přišla včera. A ke konci byl můj pocit úplně nejdivnější, po devíti týdnech pobytu jsem zároveň měla pocit, že tam jsem strašně dlouho, ale i že tam jsem strašně krátkou dobu. Připadala mi strašně vzdálená ta doba, kdy jsem byla jen doma a nic nedělala, jako by to byl nějaký minulý život a já už žila jen v Beřkovicích... A zároveň jsem měla pocit, že jsem přece teď přijela, jakto, že už jedu domů? Bylo to vážně zvláštní. I teď to cítím podobně - v blázinci to bylo hrozně zvláštní, moc důležitý a krásný období života, ale zároveň jako by to nezabralo žádný čas, jako by se čas tady doma během léčby zastavil...

Jsem doma už dva týdny. Taky hrozně dlouhá a zároveň krátká doba. Včera večer jsem přemýšlela, na kolik procent bych ohodnotila svůj cíl - převést tamější režim domů, zachovávat návyky tam získané i v realitě, splnit všechny cíle, co jsem si zadala... A dala bych si tak 65 %. Není to moc, ale ani to neznamená, že jsem selhala.


Co se mi daří jsou obecně návštěvy lékařů - dřív mi to dělalo obrovské problémy a nechodila jsem ani v akutních stavech, teď jsem si hned po příjezdu zašla na odběry, k psychiatrovi, objednala se na kožní, k endokrinologovi, ke gynekologovi a hlavně k zubaři, což jsem odkládala léta. V tom jsem na sebe pyšná. Obecně jsem stále mnohem aktivnější, mám energii a dělám dost věcí. Vrátila jsem se do skauta, chodím ven s kamarády, začala jsem zase hrát na flétnu, začínám plnit Cenu vévody z Edinburghu, snažím se začít dobrovolničit (ale zatím nemůžu, protože mám pracovní neschopnost), chodím ven, vyřizuji se školu (přesněji, přechod z pražského gymnázia, kde jsem studovala dálkově, na mělnický, kde budu studovat denní formou), jsem v kontaktu s lidmi z roudnického kláštera (krásné místo!), setkávám se s dominikánskými terciáři (o tom se jistě rozepíšu jednou víc)... Prostě musím neskromně říct, že jestli jsem se v blázinci nastartovala, doma se začínám pomalu ale jistě rozjíždět.

Na druhou stranu, mohlo to být lepší. Nejím a nepiju zdravě a nevstávám v šest, dokonce ani v sedm, prostě se mi nedaří dodržovat spánkový režim a vstávám, když se mi chce. To už není v jednu odpoledne ale třeba po osmé, nicméně jsem si přála vstávat doma stejně jako tam. Ale je to pro mě moc těžký, když vstát nemusím, tak prostě nevstanu, jsem na to příliš unavená. Popravdě jsem se o to zatím ani moc nesnažila, takže dnes si dám budík na sedmou a zítra se pokusím prostě přinutím vstát.

Krom toho se ani úklid nedaří, jak jsem chtěla. Něco jsem sice udělala, ale zdaleka se neblížím konci debordelizace. Taky jsem měla v plánu udělat si nějakou ranní a večerní rutinu a denně ji dodržovat, prostě - vstanu, vezmu si léky, vyvětrám a ustelu si, po ranní hygieně se hned obléknu, zacvičím si, ideálně se osprchuji studenou vodou, protože chci začít s otužováním, vypiju dost vody, udělám si snídani... Večer zase uklidím, umyju nádobí, zkontroluji diář, projdu plány, připravím věci na ráno... To není zas tak důležité, ale taky bych to ráda uvedla do praxe.

Nicméně, celkově jsem spokojená.

Žádné komentáře:

Okomentovat