Už dva týdny volná - jak žiju po propuštění?

V blázinci běží čas úplně jinak. První tři dny se mi hrozně táhly a připadalo mi, že tam jsem už věky. Pak to začalo naopak neuvěřitelně ubíhat, nevěřila jsem vlastním počtům, když jsem si říkala, že už tu jsem tři nebo čtyři týdny... Připadalo mi to, jako bych přišla včera. A ke konci byl můj pocit úplně nejdivnější, po devíti týdnech pobytu jsem zároveň měla pocit, že tam jsem strašně dlouho, ale i že tam jsem strašně krátkou dobu. Připadala mi strašně vzdálená ta doba, kdy jsem byla jen doma a nic nedělala, jako by to byl nějaký minulý život a já už žila jen v Beřkovicích... A zároveň jsem měla pocit, že jsem přece teď přijela, jakto, že už jedu domů? Bylo to vážně zvláštní. I teď to cítím podobně - v blázinci to bylo hrozně zvláštní, moc důležitý a krásný období života, ale zároveň jako by to nezabralo žádný čas, jako by se čas tady doma během léčby zastavil...

Jsem doma už dva týdny. Taky hrozně dlouhá a zároveň krátká doba. Včera večer jsem přemýšlela, na kolik procent bych ohodnotila svůj cíl - převést tamější režim domů, zachovávat návyky tam získané i v realitě, splnit všechny cíle, co jsem si zadala... A dala bych si tak 65 %. Není to moc, ale ani to neznamená, že jsem selhala.

Jak bylo v blázinci a co mi to dalo

Bylo to strašný a úžasný. Za cenu mnoho pláče a utrpení (hlavně ze začátku) jsem dostala víc, než v co jsem vůbec mohla doufat. Ale pěkně od začátku...

Do Horních Beřkovic mě poslala má psychiatračka, u které se léčím se středně těžkou depresí a sociální fobií. Už mnohokrát předtím jsem si říkala, že by možná hospitalizace byla prospěšná, tak jsem na to kývla, přestože jsem vůbec nevěděla, co mě čeká. Byla jsem pochopitelně hrozně nervózní, nenáviděla se za to, že jsem souhlasila a doufala, že pro mě nebude místo... Ale sedmého března mi zazvonil telefon a sympatický hlas řekl, že za týden mám v dopoledních hodinách přijet. Tím mi začalo týdenní peklo, kdy jsem nevěřila, že tam fakt jedu - a musela naráz zařizovat miliardu věcí jako je škola, úřad práce, lékaři...

Nicméně jsem nastoupila. A bylo to horší, než jsem si to představovala. Lidé byli fajn, ale režim se mi zdál velmi přísný, program náročný, sestřičky nesympatické a hlavně jsem prostě chtěla domů, protože jsem vůbec nebyla zvyklá být mimo něj. První noc jsem probrečela... A pár dalších nocí vlastně taky. Pak se to postupně zlepšilo, ale po dvou týdnech jsem stejně primářovi oznámila, že chci odejít a už jsem málem podepisovala reverz, ale psycholog mě přemluvil, abych zůstala ještě tři dny a pokud si to nerozmyslím, půjdu tak. Tak jsem zůstala - a to až do konce svého devítitýdenního pobytu. A dobře jsem udělala.

Můj život za...

Je pro mě hodně důležité plánovat si cíle, vše si strukturalizovat a průběžně kontrolovat. Tenhle článek je snad nejdůležitější ze všech, protože si sem sepíšu všechny aktuální cíle a v průběhu času se sem budu vracet, aktualizovat a rekapitulovat, zda se mi to povedlo, nebo ne.


Za měsíc (21. 6. 2017)
Za měsíc budu mít dokončen úklid bytu. Před několika měsíci jsem přečetla knihu Zázračný úklid od Marie Kondo, nadšenkyně do minimalismu, a hned po dočtení jsem si řekla, že přesně takhle chci žít. Zbavit se všeho nepotřebného, mít pořád uklizeno a vlastnit jen věci, které mám ráda. Už jsem vyhodila asi deset pytlů odpadků, což je šílené - a ještě šílenější je, že to skoro není znát. Budu vyhazovat, třídit a organizovat dál, dokud nedospěju do stavu, kdy si budu moci s klidem říct, že už vlastním opravdu jen a pouze to, co mě těší a přináší užitek.
Jsem hodně velký lempl co se týče návštěv lékařů, takže tento měsíc si všechno vyřídím, oběhám, objednám se a podobně.
Také se chci vrátit do skauta a začít s Cenou vévody z Edinburghu - skvělá věc, určitě se o tom jednou rozepíšu víc.
Začnu se více hýbat, budu hlavně chodit každý den na procházky, pít pouze čistou vodu a pravidelně jíst. S tím souvisí to, že si začnu zapisovat do svého hubnoucího deníku od CleverMinds (mimochodem, doporučuju!)
V červnu se setkám s dominikánskými terciáři.
Začnu pravidelně číst, každý týden aspoň jednu knihu.
Do měsíce půjdu ke zpovědi (ano, jsem katolička) a začnu zase chodit pravidelně na nedělní mše.

Kdo jsem a co tu vlastně dělám

Narodila jsem se koncem května 1996 v Mostě, ale žili jsme ve Snědovicích - malá vesnička v Litoměřickém kraji. Matka je uklízečka, otec nezaměstnaný, ale v mém dětství se živil jako řidič. Ani jeden z rodičů není tak úplně psychicky stabilní, takže je jasné, že své psychické problémy jsem od velké míry podědila.


Ze svého dětství si moc nepamatuju - a stejně tak si popravdě nepamatuju žádné období, kdy bych neměla psychické problémy. Už od školky jsem byla neprůbojná, přehnaně stydlivá a pamatuju si, že už ve školce mě často přepadaly intenzivní pocity smutku, toho, že nemá vůbec nic smysl a často se mi chtělo z ničeho nic brečet. To ale nikdo neřešil a když jsem to řekla, brali to jako dětský rozmar a jen řekli: “Tak si breč, jestli se přede mnou stydíš, tak můžeš jít jinam.”